Honza Vodička - úspěšný český autor deskovek

První deskovku vymyslel v osmi
Školí učitele, jak učit pomocí deskových her. Ale sám taky deskové hry vymýšlí a navrhuje. Honza Vodička jich má na kontě už tolik, že je druhým nejvydávanějším autorem českých deskovek. Profesionálně se hrám věnuje patnáct let, průměrně dostane na trh jednu ročně (sám je ale nevyrábí, jeho nápady realizují velcí vydavatelé). Každopádně umí být rychlý jako blesk – poslední tři hry pro seniory, které loni v prosinci vydal u Albi, dal do kupy během jediného měsíce.

Rozhovor s Honzou Vodičkou jsme dělali do našeho 4letteru - newsletteru o hrách a hraní (1/2021), celé vydání najdete tady.

Popis fotky: Honza Vodička chodí oblečený jako hastrman. S úsměvem říká, že je z dlouhého vodnického rodu Vodičkových, a proto je uniforma povinnost. „Odlehčí to atmosféru při školeních a rozveselí to třeba i lidi v Lidlu, když tam jdu nakupovat.“

Kdy jste vymyslel první hru?
V roce 1978, to mi bylo osm. Byl jsem nejmladší z party, takový Rychlonožka. Měli jsme klub Stopaři po vzoru Rychlých šípů, které byly tehdy zakázané. Chodili jsme do klubovny, psali kroniku, vyráželi na výpravy. Fungovali jsme asi sedm let. Když pršelo, hráli jsme deskovky. Moc jich tenkrát nebylo. Dostihy a sázky ještě neexistovaly, hrávali jsme proto Člověče, nezlob se! a hry z časopisu ABC. Tam občas vycházela dvojstrana s nějakou jednoduchou hrou, v níž se jen házelo kostkou a popocházelo figurkami. Nás to moc neuspokojovalo, a tak jsme zkusili vytvářet i vlastní hry. Moje se jmenovala Cesta pod mořem, obyčejná tahovka, jelo se figurkou po cestě, ale snažil jsem se o podmořskou tématiku a namaloval do hry chobotnice a žraloky.

A co pak?
V pubertě jsme dost hráli Dostihy a sázky, v dospělosti jsem se dokonce setkal s jejich tvůrcem a mohl si poslechnout příběh, jak hra vznikla. Autor Dostihů pracoval za bývalého režimu v obří tiskárně, která fungovala jako přidružená výroba u JZD, ale komunistům asi trochu vadil, takže ho dali na černou listinu a tiskařské práce u něj málokdo poptával. Proto se rozhodl vydat deskovou hru, kterou vytvořil podle zápaďáckých Monopolů. Ty byly o penězích a byznysu, což se za železnou oponou nenosilo, tak to změnil na koníčky. A vznikly Dostihy a sázky. Jen na českém trhu se jich prodalo 2 000 000 kusů. Přitom vznikly z nouze a nedostatku tiskařských zakázek. Stejný člověk pak vydal i Fantoma staré Prahy a další hry. Byl to šikovný vydavatel, který pak založil Dino Toys.

Hrával jste i dračák?
Jasně. Na vysoké. Teď ho hraje nejstarší syn, momentálně s přáteli organizují dobrodružství on-line.

Se ženou hrajete taky?
Máme hromadu her vyloženě pro dva hráče. Ale jak vyvíjím hry, potřebuji více testerů, takže jsme si jich vyrobili hned několik. Nedávno třetího. Rodina už bohužel většinou není ochotná moje hry testovat. Musím je uplácet vařením a tak. Doma máme kolem 150–200 her, všichni jsou dost zmlsaní a není jednoduché udělat něco, co je zaujme a co pochválí.

Profesionálně tvoříte hry patnáct let. Kolik zářezů už máte?
Myslím, že jsem po Vláďovi Chvátilovi druhý nejvydávanější autor v Česku. Tedy alespoň co se týká počtu vydaných titulů u nás. Mám jich na kontě patnáct, celkem se mých her prodalo zhruba 30 až 40 tisíc kusů. Mnohé tituly už ale nejsou na trhu. Pokud nezískáte třeba Spiel des Jahres (uznávané ocenění, něco jako deskoherní Oskar – pozn. aut.), tak mají hry většinou krátký život. Firma vydá určitý počet kusů, prodá náklad, pokud je deskovka úspěšná, udělá dotisk, doprodá ho, ale pak už na to kašle.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kdo je Jan Vodička

• učil na základní škole (5 let) i gymnáziu (5 let)
• pracoval na ministerstvu školství, kde řešil on-line vzdělávání
• má tři děti
• žije na Plzeňsku
• vede kurzy, ve kterých učí učitele učit – pomocí deskových her
• patří mezi zavedené české autory deskových her (např. bestsellerů Mágové z Hexanu nebo Empatia, dále Hexeto, Aport, Zahrada, Krtek a počasí, Piráti, Monster Turbino, Speedy, Qarq, 3IQ, BZZZ, Babi, dědo, hrajeme)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak dlouho hry vznikají?
To je různé, ale třeba letos mi u Albi vyjde jedna, kterou mi přijali vůbec nejrychleji ze všech. Jeden týden jsem ji přinesl a druhý týden už jsme podepisovali smlouvu. Bude to taková krutá zábava, už se na to těším.

Která byla vaše vůbec první profesionální hra?
Úplně první prodaný prototyp se jmenoval Člověče, vytoč se! Dino hru koupilo, ale nakonec nevydalo. Bylo to vylepšené člobrdo, kde byly dva otočné kotouče, kterými jste mohli poslat ostatní hráče na delší cestu. O pár let později už Dino vydalo hru Mágové z Hexanu, která se podobala právě Dračímu doupěti. Spolu s další hrou Empatia to jsou moje dva asi nejluxusnější tituly. Jsem na ně nejpyšnější. Mágové z Hexanu mají krásnou grafiku, zajímavou herní plochu, celé to vypadalo jako z Pána prstenů. Vyrobilo se a prodalo okolo 5000 kusů. Empatia byla zase rodinná hra, u které se nikdo s nikým nehádá a zlepší si náladu. Byla plná nádherných ilustrovaných karet od výtvarnice Marie Brožové – takové fantazijní světy, romantické pohádkové vize. Lidé hru přirovnávali k Dixitu nebo Krycím jménům. Prodalo se jí taky kolem 5000 kusů, k sehnání v obchodech ale už dnes taky není.

Byly ale i hry, které zapadly, že?
Bohužel. Třeba Hexeto, které přišlo v době, kdy se z Albi oddělil Mindok. O hru stály obě firmy. Nakonec ji vydalo Albi, ale podle mě neměla dostatečnou propagaci a zapadla. Škoda. Předloni přitom vyšla podobná hra u jiného nakladatele, která je velmi úspěšná a oceňovaná, ale mně to přijde jako předělané Hexeto. Šestiúhelníčky, které se přikládají tak, aby stejné barvy seděly u sebe. Dokonce i pravidla jsou obdobná.

Popis fotky: Hra Empatia s ilustracemi Marie Brožové

Co to s vámi jako autorem dělá, když se objeví hra podobná té, kterou jste vymyslel?
Jsem zenbudhista. Asi týden jsem se zlobil, ale herní princip se moc patentovat nedá. Když ho někdo použije, změní barvy kartiček a dá hře jiné jméno, nenadělám nic. Nakonec to mohu brát aspoň jako zpětnou vazbu, že ta hra byla dobrá.

Je kopírování v deskoherním světě obvyklé?
Děje se to a zcela bezostyšně. Třeba česká hra Kris Kros je v zásadě okopírovaný Scrabble. Mluvil jsem jednou s lidmi z Mattela, který Scrabble vydává, a ti říkali, že je to takový český kolorit. Ale že jim to za soudní spory nestojí.

Nepřemýšlel jste někdy, že byste své hry vydával sám?
Ani ne. Umím věci rozjíždět, ale ne udržovat nebo dotahovat. Nebavila by mě ta byznysová linka. Vy to máte v rodině hezky rozdělené, sleduju vás.

Tvoříte jen svoje věci, nebo i hry na zakázku?
Loni v prosinci mi vyšly tři hry najednou, všechny pro babičky a dědečky. To byly hry na zakázku – Albi chtěla hry pro seniory na paměť, povídání, slovní zásobu, logiku a prostorovou představivost.

Je složitější dělat hru na přání, než se jen řídit svou fantazií?
Nikdy dřív jsem na zakázku nic nedělal, ale kupodivu to složité nebylo. Zadání mi sedlo, takže jsem to měl připravené neskutečně rychle. Všechny tři hry mi zabraly měsíc.

Jak vidí vydavatelé her moderní deskovky?
Bohužel si je často představují tak, že se hodí kostkou a popojede figurkou. To je za mě strašně málo a navíc to likviduje trh. Rodiče pořídí krásně vypadající, drahou hru, a potom je to nuda a člobrdo je proti tomu kreativní hra. U člobrda máte aspoň čtyři figurky a můžete tak volit, kterou z nich chcete táhnout. Ale když jedete jednou figurkou po jedné trase, je to jen zoufalé házení kostkou.

Jaké typy her děláte nejradši?
Našel jsem si niku, která nikoho moc nezajímá – hledám v hrách pedagogický podtext. Čím jsem starší, tím míň mě baví se s někým poměřovat. A ještě míň mě to baví s dětmi. Nepotřebuju nikoho porážet. Zároveň ale nechci schválně hrát špatně, jak to mnozí rodiče dělají. Přijde mi to nečestné a nesportovní. Navíc když děláte schválně špatné tahy, děti se je pak od vás naučí. Mnozí rodiče hrají schválně špatně, aby děti vyhrály. Jenže když děláte špatné tahy, děti se je od vás naučí.

Kdy jste přišel na to, že jsou hry skvělou pomůckou pro výuku?
Učil jsem kdysi na skvělém gymnáziu, kde měly děti snad padesát volitelných předmětů. Jakmile se našly alespoň tři děti na určitou aktivitu, kroužek mohl začít. Je to sice už dvacet let, ale už tehdy byly děti dost závislé na počítačích. Vůbec jsem netušil, co je internet a neměl jsem ani mailovou adresu. Mobily nebyly, nebo jich bylo jen pár v celé Praze. Na naší škole však byly na tehdejší dobu špičkové počítače. A od těch jsme večer museli děti vyhánět, aby šly domů. Chodil jsem se tam smutně koukat a přemýšlel jsem, jak je od nich odtrhnu. Zaregistroval jsem, že tam občas někdo nakoukl, jestli si nepůjdou zahrát Osadníky z Katanu. A ony šly. Tak jsem s nimi začal hrát deskové hry. Poznávali jsme spolu hry, bral jsem si nějaké i domů a pak nám se ženou, která taky učí, došlo, že je to výborná pomůcka do výuky.

Jaké hry používá v hodinách vaše žena?
Začala brát bombu ze hry Tik Tak Bum do hodin, kde s dětmi opakuje učivo. Děti musejí pod tlakem tikající a následně vybuchující bomby vyjmenovávat české hory nad 1000 m. Nikdy předtím jsem nezažil, že by se za minutu třeba třikrát prostřídala celá třída.

Takže hru nehrajete vždy podle pravidel, ale vybíráte si jen části?
Ano, někdy stačí jedna proprieta, ze které se stane geniální výuková pomůcka. A jindy zas hrajeme celou hru přesně podle pravidel.

Jak se z nápadu stalo úspěšné školení?
Kamarádi, kteří školí seriózní učitelské věci, mě pozvali, abych za nimi na jedno školení přijel a večer je zabavil pomocí deskovek. Přivezl jsem hry, kterými si pomáhám i v hodinách. Zahráli jsme si jich hromadu a oni zajásali, že ta a ta hra by se dala používat při výuce. Tak vzniklo školení akreditované ministerstvem školství, které mě posledních pár let živí.

Jak to probíhá?
Sejdeme se na víkend v nějaké chaloupce v lůně přírody. V pátek začneme večeří a pak hrajeme hry. V sobotu snídaně, pak znovu hrajeme hry a trochu si popovídáme, jak by se daly využít při výuce, odpoledne je volný program a večer zase hrajeme. Školy si pak pořizují deset až patnáct her, které se hodí do hodin matematiky a češtiny. Mnohé hry jsou učební pomůcky, které prohlubují a urychlují práci dětí na daném tématu, není to jen zábava, ale taky efektivní způsob, jak doplnit výuku. Napsali jsme k tomu i podrobnou brožuru, ve které představujeme řadu ideálních her právě pro češtinu i matiku.

Deskoherní tipy na rozvoj češtiny a matiky od Jana Vodičky
Pokud je mezi vám pedagog, který by se chtěl nechat proškolit, jak učit pomocí deskových her, může se nabrífovat na Škola deskovou hrou.

Následující hry mohou dětem výrazně pomoci s matematikou a rozvojem logického uvažování (v závorce je minimální doporučený věk).

• Bzzz (2+) – hra Jana Vodičky
• Barevný kód (5+)
• Downfall (5+)
• Fantastic park (5+)
• Fast flip (5+)
• Hurá zmrzlina (5+)
• Kvido obchod (5+)
• 3IQ (6+) – hra Jana Vodičky
• Pit (6+)
• Century I. Cesta koření (6+)
• Quoridor (6+)
• Red 7 (6+)
• Rummikub (7+) – máme doma a hrajeme rádi všichni napříč generacemi
• Kingdomino (8+) – máme doma a moc nás všechny baví
• Ubongo (8+) – máme doma a rádi ji všichni hrajeme

Hry pomáhající rozvíjet lásku ke knihám a četbě, rozšiřovat slovní zásobu, porozumět textu apod. (v závorce je minimální doporučený věk).

• Směna (3+)
• Brainbox Abeceda (4+)
• Memo-Palace (5+)
• Tik Tak Bum Junior (5+) – máme a baví naše děti (8 a 11 let)
• Když sním (6+)
• Pictureka (6+) – máme, ale nechytilo nás, existuje i stejnojmenná super karetka
• Tabu (7+)
• Co-Mix (8+)
• Kvído íčka (8+)
• Krycí jména (9+) – máme a baví celou rodinu, jedna z top her
• Koncept (10+)
• Slovopád (10+)
• Brain Storm (12+)
• Přines si svou knihu (12+) – máme, ale zatím nás to nechytlo
• Tipni si (12+)