Kdo si nehraje, ztrácí hravost ze života

Petr Pouchlý přezdívaný Jezevec byl u všeho důležitého, co se u nás kolem her za posledních pár desítek let odehrálo. Svou první deskovku kreslil už v devíti letech a v pubertě propadl vyprávění příběhů prostřednictvím RPG her (žánr, ve kterém si hrajete na hrdiny – z angl. role-playing game) a postupně se ponořil taky do teorie her. Náš rozhovor je tak průletem historií her a hraní a Jezevcovo povídání by vydalo na knihu. 

Jezevec na křtu knihy Retrohraní – s Alicí se poznali na podnikatelském kurzu ArtBees a kamarádi jsou už několik let
 

Která hra tě v dětství bavila nejvíc?
Moje vlastní. Vytvořil jsem si ji, když mi bylo asi devět – ani neměla název. Bylo to něco na způsob Z pohádky do pohádky, kdy házíš kostkou a některá políčka tě posouvají dopředu, jiná zase vrací zpátky. Ale byla sofistikovanější – měla i políčka, která fungovala jako zbraň a otevírala jiné části hry. Celá byla navíc 3D, protože měla i druhé patro, které tvořila další hrací deska. A tematicky se točila okolo sci-fi – takže jiné planety, galaxie, UFO... Hrozně mě bavila a byl jsem na ni hrdý. 

A jaká hra tě nadchla v dospělosti? 
Projekt systém mě úplně vyzul z fuseklí. Byl to víkendový simulátor totality a zanechal ve mně fakt silný zážitek. 

Jak jsi na tom s deskovkami teď?
Náš deskovkářský život se dělí na dvě fáze: před dítětem a po dítěti. Teď to je, co se hraní týče, docela bída, protože s malou to ještě moc nejde. Občas sice na chvíli usne, ale na deskovky to není. Ale někdy si se ženou stihneme zahrát něco pro dva. Těšíme se, až malá povyroste a bude hrát s námi. Předtím jsme hráli hodně a hry pro nás byly zásadním společenským tmelivem na večírky. Kromě toho jsme pořádali i vyloženě herní sezení. Hraní do našeho života zkrátka patří. 

Kolik her doma máš?
Asi 350 deskovek, takže jsme vždycky měli z čeho vybírat. Máme okolo sebe dvě herní skupiny – ta první preferuje párty hry typu Krycí jména, Dixit, Times up, druhá zase velké epické hry od klasik typu Mars: Teraformace až třeba po Divukraj. Rok a půl jsme hráli Tainted Grail a ještě pokračujeme druhou kampaní. Hraju kvůli testování i proto, že nás to baví. 

O hraní víš první poslední. Jak jsme na tom byli s hrami ve 20. století v porovnání se světem? 
Co se týká moderních her, digitálních nebo stolních, zprvu jsme nijak nevybočovali z evropského průměru. Dlouho se tu nic nedělo, hry nikoho nezajímaly – bylo tu pár karetních her, taroky, taroty, kanastové karty, klasiky, postupně přicházely deskovky jako všude jinde na světě. Do hraní se na začátku dvacátých let opřel Jaroslav Foglar a začal razit zážitkové, táborové a městské hry. Třeba Vontové nebo knoflíková válka byly velmi populární a nastartovaly trochu jiný způsob práce s mládežnickými organizacemi právě pomocí her. Tou dobou svět objevoval moderní psychologii, ale nauka o hrách ještě neexistovala. U nás herní věda ani nikdy nebyla uznaná jako samostatný obor, používala se jen jako prostředek propagandy. 

To bylo za komunismu?
Komunisté věděli, že i nacisté za války používali deskovky proto, aby se děti učily válčit, a tak se to snažili zkopírovat. Bylo normální, že Svazarm a organizace mládeže navázaly na hry, které využívali skauti. A to už jsme u Miloše Zapletala, který po vzoru Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena 40 let sbíral lidové hry, jednodušší i ty sofistikovanější. Měl obří sbírku her v přírodě i ve městě, která nemá obdoby nikde na světě. Za totáče tím pro herní vědu udělal hrozně moc.

Deskovky jsou fenomén. Ročně vzniká celosvětově 6000 nových titulů. A jen 150 z nich se lokalizuje do češtiny.

Jak na tom byly v době normalizace deskovky?
Nevyrábělo se jich moc, ale aby normalizace nebyla tak šedá, byly deskové hry hodně propagované. Byly třeba v každém firemním rekreačním zařízení. Díky tomu byl jejich rozmach obrovský. 

Kdy a jak se objevily hry na hrdiny ala Dračí doupě?
Amerika začala s RPG v osmdesátých letech, ale hraní si na elfy a čaroděje bylo u nás bráno jako nástroj satana. Pak v devadesátých letech vyšlo Dračí doupě, v USA Vampire: The Masquerade (Upír: Maškaráda), a najednou člověk mohl hrát záporáka a mohla jsi být třeba kočka v roztrhaných silonkách s podmalovanýma očima. 

Jak vypadal herní trh v devadesátkách?
Ze začátku vycházelo hodně her třeba v časopisu ABC. Pak se trh začal postupně uvolňovat a geekové a nerdi koncem devadesátek objevili speciálky s hrami ve Vídni, Berlíně, Drážďanech, odkud začali hry vozit. Samizdatem vyšly deskové hry Vládce choutek nebo Dej sem mozek. Vznikly komunity kolem Ládi Smejkala (dnes vede jeden z nejznámějších deskoherních e-shopů Svět deskových her). Vznikl taky klub deskových her, který se vyprofiloval ze společenství Tolkiena, hodně těch lidí byli zaměstnanci Altaru (první nakladatelství v České republice specializované na vydávání her na hrdiny, pod Altarem vzniklo Dračí doupě, nejhranější česká RPG hra). 

Jaké deskovky jsi hrál v devadesátkách?
Do našeho klubu přátel Dračího doupěte jsme se snažili na zahraničních conech (z angl. convention, tedy setkání fanoušků sci-fi, fantasy, filmů a seriálů) nakoupit všechny možné deskovky a každý pátek jsme je hráli. Pak přišly sběratelské kartičky Magic: The Gathering. V Brně i v Praze vznikly speciálky, které už dneska neexistují. Učili jsme to tu lidi hrát. Čeští vydavatelé Korfix a Albi pochopili, že tu je zajímavý trh a začali lokalizovat (překládat do češtiny) první hry jako např. Bang.

Miloš Zapletal má v knize Retrohraní vlastní kapitolu – jsme nadšení, že jsme měli možnost se s ním potkat i osobně
 

Už se odsud jezdilo na světové deskoherní veletrhy? 
Jasně, do Mekky her v Essenu (jeden z největších deskoherních veletrhů) tou dobou jezdila tak čtyři auta. Dvě z Prahy a dvě z Brna a zpátky se jelo s kufry plnými her. Z toho podhoubí se pak už zrodili první čeští tvůrci her. Původně kolem Altaru z Brna nebo kolem pražské Paluby (deskoherní klub, který funguje dodnes) a Mensy. Tvořili vlastní hry, klidně samonákladem. 

A co v novém tisíciletí? 
Deskovky jsou dneska fenoménem a běžnou zábavou. Ročně vzniká celosvětově šest tisíc nových titulů. A jen 150 z nich se lokalizuje do češtiny. Hráči hrají, mají děti, ty dospívají, a proto se stále rodí nové a nové hry. 

Jak s deskovkami zamávala současná éra technologií? 
Digitální éra začala v sedmdesátých letech – přišly černobílé hry typu Tetris a Nu Pogodi!, pak Street Racer od Matela. Vzali obyčejnou kalkulačku a vyrobili z ní něco jiného. Digitální hry zpomalily růst prodeje deskovek. Kdyby digitální hry nebyly, deskovky by se prosadily o dost dřív. Jenže spousta hráčů raději seděla doma sama a pařila na počítači. Zato sociální sítě paradoxně hraní pomáhají, protože nabízejí možnosti, jak najít spoluhráče, tipy na hry, návody.

Jaký mají vůbec pro člověka deskové hry význam?
Když ještě před deseti lety člověk řekl, že i jako dospělý rád hraje deskovky, vyznívalo to směšně. Teď je to naštěstí jinak. Máme tu supersložité hry i ty jednoduché, vznikají taky hry pro úplné prcky. To předtím na trhu nebylo. Hry jsou navíc super i pro důchodce, nutí je  procvičovat mozkové závity a jsou neocenitelným pomocníkem v boji proti Alzheimerově chorobě nebo roztroušené skleróze. A kdy jindy pařit hry než v důchodu, že? Lidem už zkrátka došlo, že kdo si nehraje, ztrácí hravost ze života, a tak si ji naopak vědomě do života přidávají.

Kdo je Petr Pouchlý

• zakladatel úspěšné společnosti Court of Moravia
• herní designér
• školitel
• propagátor tzv. gamifikace (mechaniky her použité na běžnou práci třeba v korporacích)
• projektový a produktový manažer
• strategický budovatel značek