|
Kamarádka Jana Pokorná, se kterou se Martin seznámil díky komunitě okolo svého Tvůrcastu (podcastu pro obsahové tvůrce a vůbec všechny, kteří chtějí tvořit dobrý obsah), vyrazila zkraje léta do tzv. malého Tibetu v indických Himalájích (Tibet je v Číně, malý Tibet v Indii, říká se mu tak, protože je tam obrovská uprchlická tibetská komunita a sídlí tam i Dalajlama). Jana mířila mezi žáky jedné z tamních základek, napadlo ji, že by mohla dětem přivézt i pár deskových her – oslovila nás a hned jsme si plácli. Chtěli jsme vědět, jaké to v malém Tibetu bylo, co děti na deskovky říkaly. Jana nám poslala spoustu fotek, dojemné video a navrch popsala, jak to tam chodí. Tady to máte – přímo od ní: „Základní škola pro žáky od 3 do 16 let leží v indickém městečku Shey, v oblasti Ladakh, 3500 m. n. m. Škola není vládní, ale je financována ze soukromých fondů a od donátorů. Navštěvuje ji téměř 900 žáků, kteří se učí bothi (místní jazyk), angličtinu a hindštinu, přírodní vědy, společenské vědy, kreativní umění a sport. V rámci formálních i mimoškolních aktivit se učí dovednostem pro život a obživu, včetně týmové práce nebo prezentačních dovedností. Zhruba 200 žáků bydlí ve školním hostelu, kde mají další aktivity zaměřené na osobní rozvoj a vzdělávání v oblasti sportu (kung-fu, joga apod.), morálky a etiky. Domů dojíždí jednou za měsíc. Školní rok v Ladakhu začíná v listopadu, ale záhy nato jsou tříměsíční zimní prázdniny, kdy se zdejší život téměř zastaví kvůli -30 stupňovým mrazům a obtížnému zásobování. Jinak je školní týden od pondělí do soboty a jen v neděli je volno. V letním období je školní den od 9 do 15 hodin. Každé ráno začíná celá škola shromážděním a modlitbou v tzv. Mandale – venkovním amfiteátru. V sobotu mívají školní soutěže ať už ve zpěvu, tanci, kreslení, ale i prezentačních dovednostech, kreativním psaní nebo reportování zpráv. Všichni žáci nosí školní uniformu.“ |
|
|
|
|
Takhle zapáleně hrály děti z malého Tibetu naše Turboprší – no řekněte, není to k sežrání? Deskovky jsem měla možnost vzít do hodin matematiky 4. ročníku (9–10letí), kde byly děti nadšené ze změny programu a se zápalem se pustily do hraní. Taková aktivita pro ně totiž není v matice běžná. Jsou zvyklí na frontální, repetitivní výuku, málokdy pracují ve skupinkách nebo projektově. Děti jsou ale všude na světě stejné, proto i při hrách z Česka došlo na soutěživost, občas snahu něco obejít mimo pravidla, ale hlavně smích a jiskru v jejich očích. Další hodinou, kde jsme hráli, byla angličtina, kterou se místní děti učí už od 3 let. Hry pak zůstaly ve školní knihovně, kam žáci chodí, když mají v rozvrhu volnou hodinu. Kde nebyl anglický návod, tam jsem ho doplnila, aby mohly děti kdykoliv hrát. V hodinách se mi ale osvědčilo si k nim spíš sednout a prakticky jim vše ukázat. Byla to pro mě ale výzva, protože v jedné třídě je obvykle 36–38 dětí. Hráli jsme tedy po skupinkách a všichni chtěli radit samozřejmě naráz. Díky za možnost přivézt do Ladakhu trochu české hravosti a umožnit dětem si v každodenních povinnostech a celkem striktní disciplíně trochu odpočinout a hrát.“ Hry jsou zkrátka univerzálním jazykem po celém světě – díky, Jano, že jsi ty naše vyvezla až do malého Tibetu. Mimochodem, v lednu 2025 se chystá do Česka ladacká skupina čtyř žáků a dvou učitelů – jestli chcete, můžete tuhle aktivitu podpořit na Doniu. |
