Kdo by se chtěl do Essenu vydat jen tak, protože rád hraje deskovky, tady je pár důvodů, proč tam vyrazit:

• veletrh se koná už od roku 1983 a je opravdu spektakulární
• každý deskovkář by ho alespoň jednou za život měl vidět, je to jako cesta do Mekky nebo Svatojakubská pouť
• ocitnete se na pár dní v srdci deskoherního dění a uvidíte nejnovější trendy
• poznáte různorodá deskoherní vydavatelství z celého světa

Essen 2024 v číslech:

• 204 000 návštěvníků
• poprvé bylo vyprodáno
• 923 vystavovatelů z 52 zemí
• 1500 her 

Pro deskoherní vydavatele je nutnost být v Essenu. Domlouvá se tu vydávání her, letos tu skvěle zabodovalo české vydavatelství Pink Troubadour – dostali spoustu nabídek na vydání své hry Galileo Galilei v nejrůznějších zemích a jazycích. REXhry nebo Mindok sem zase jezdí lovit hry k překladu, vlastní stánek tu nemají. 

Ale i obyčejní smrtelníci, které hry neživí, jen je hrajou, je to skvělý výlet. Proč? Dají se tu sehnat hry nebo rozšíření, které jinde nejsou k mání. Hry, které česky třeba nikdy ani nevyjdou. Můžete tu potkat autory her, deskoherní influencery, české i světové osobnosti.

Já jsem třeba hned při prvním vlezu do metra jela s Tomem Vaselem z kanálu Dice Tower. Moc zahraničních zdrojů nesleduju, ale tohohle youtubera mám ráda – má 24 tisíc videí, 340 tisíc odběratelů a 350 miliónů zhlédnutí.

Loni jsme byli v Essenu všichni – celá 4kavčí rodina včetně Martinovy maminky. Letos jsem jela jen já, ale přidali se Myšáci – Anička a Petr z Myšího doupěte. Vyrazili jsme jen na první dva dny ze čtyřdenního maratonu – ve čtvrtek a pátek sice bývají davy lidí, ale v sobotu a neděli jich je ještě více.

Protože jsme tušili, že se do Essenu chystají davy deskohráčů, vyřešili jsme ubytko pro sichr už rok dopředu a lístky na noční přímý Flixbus jsme pořídili půlroku dopředu. Mimochodem, nad cestou autobusem spousta lidí kroutila hlavou. Třeba Martin, který trpí na bolavá záda, ale popravdě, docela to šlo, protože člověk se aspoň trochu prospí. Samozřejmě to není jako lůžkové kupé ve vlaku, ale co už – nesmí se to moc prožívat. Cenově to je fajn – za 2400 korun jsme pořídili jednu jízdenku z Florence (autobusové nádraží v Praze) do Essenu a zpět. Během středeční noci jsme dojeli do Essenu, v noci ze čtvrtka na pátek jsme spali v hostelu a v pátek přes noc zase jeli autobusem domů. Takže jsme ušetřili dvě noci v hotelu/hostelu. 

Alice (vlevo) a Anička s Petrem z Myšího doupěte

Někdo i letěl letadlem (zaměstnanci Asmodee nebo i obyčejní smrtelníci z řad hráčů). Vojta B. nám k tomu na Facebooku napsal: "

Letadlo fakt doporučuji. Koupili jsme letenky na jaře v podstatě za cenu vašich lístků na autobus. Pravda, jen s malými batohy, ale na cestu zpět si jde koupit zavazadlo za cca 500 korun. Pak dvěma vlaky na hlavák v Essenu. První vlak je letištní zavěšená monoraila SkyTrain (zajímavý zážitek pro technické fanoušky). Ta jede snad každých pět minut na letištní nádraží, odkud jede vlak na Essenský hlavák (RE - regional express nebo ICE to zvládne za 20 minut) a odtud už to znáte. I s čekáním na vlak to nesebere víc jak 45 minut."

Rozhodně bylo moudré nechat doma rodinu, i když Martin mi chyběl – bohužel měl domluvenou akci, jejíž termín se z jara nakonec přesunul přímo do essenského týdne. Škoda, že nemohl jet. Minule jsme jeli deset hodin autem, teď jsem frčela deset hodin v autobusu – líbilo se mi, že jsem mohla v klidu čučet na seriály, trochu se prospat a nenervovat se sledováním cesty. 

Do Essenu jsme s Myšáky dorazili ve čtvrtek brzy ráno. Bus končil na hlavním nádraží a hned jsme se rozhlíželi, kde bychom se nasnídali. Jenže chyba lávky – Němci měli nějaký státní svátek a všude bylo zavřeno. Nakonec Anička našla v Google Mapách otevřený obchod, tak jsme k němu vyrazili. Zajímavou cestou – zdálo se, že brzy zmizíme v temném lese: 

Fakt. Tudy jsme šli na snídani. A výsledek? Ten obchod byl zavřený! Naštěstí kousek od něj jsme našli otevřenou pekárnu – sice s pekelnou frontou, ale byla tam dobrá snídaně a měli i záchody. Jak jsme později zjistili, byl to snad jediný podnik s toaletami široko daleko. 

CESTOVNÍ TIP: Zjistěte si předem, jestli Němci nemají svátek, pak je fakt všechno zavřené. Nakupte si klidně už v Česku jídlo a pití do zásoby, ať to tam pak nemusíte lovit. 

VELETRŽNÍ TIP: Kupte si lístky hodně dopředu, letos se stalo, že byly najednou vyprodané. Pár dní před začátkem veletrhu už nebyly k mání 4denní vstupenky a navrch ani lístky na víkend. No, a když jsme na výstaviště ve čtvrtek dorazili, tak už snad nebylo vůbec nic. (Mimochodem – běžný jednodenní lístek na osobu stojí 23 éček, když tedy ještě je.) 

A jdem na to.

Rovnou z metra jsme přišli ke vchodu do haly číslo 8, kterou jsme prošli do haly číslo 7 – tam jsme si mohli uložit kufry a kabáty (za 3 éčka). To bylo super – nemuseli jsme tahat moc krámů s sebou, to bychom se zpotili jako prasata. Už jsem byla poučená z minulého roku, měla po ruce deodorant a během dne jsem se průběžně zlidšťovala.  

Letos se nesměly dovnitř nosit obří deskoherní batohy na záda, aby jimi lidi neshazovali u stánků hry a nedrkali do jiných. Ale tašky přes rameno být mohly, taky normální batohy, lidi s sebou měli i kufry, rudlíky, vozíky. V tom to bylo stejné jako loni. Koukněte: 

První den jsme měli nějaké plány, co chceme vidět, koupit, koho pozdravit a nachodili jsme 14 tisíc kroků, abychom všechno stihli. A stihli.

Notně jsem během dne odpočívala na své campingové sesličce, protože tyhle davy mému introvertnímu já nedělají úplně dobře. No, ale zas moje extrovertní já řádilo a radovalo se ze všech možných setkávaček s kamarády z oboru. To na Essenu miluju.

Tady jsem většinu potkávaček – domluvených i nečekaných – zaznamenala:

Krásné setkávačky byly letos u nového vydavatelství Pink Troubadour, ve kterém je celá řada šikovných herních autorů, designerů a tak. Letos měli velice zajímavou hermanku (člověk, který učí zájemce hrát nové hry) Radku Mužíkovou – je to paní správcová největší deskoherní facebookové komunity Deskovky pro tři bratry. Má tam už 47 tisíc členů. Radka je boží a má energie na rozdávání: 

U Pink Troubadourů jsme si udělali i hromadnou fotku, na které se objevil třeba i Vláďa Chvátil (druhý zprava), což je autor světově úspěšných Krycích jmen. Těch se prodalo už neuvěřitelných 16 milionů kusů!

Zleva Michal Peichl, Pechy z Tlama Games, Petr a Anička z Myšího doupěte, Petr Plášil a Milan Zborník, Alice, Tomáš Holek (autor hry Galileo Galilei), Radka Mužíková, Vláďa Chvátil a jeho dcera 

Stavila jsem se i u stánků Dina (za kamarády Ivanou a Štěpánem), Albi, CGE, Tlama Games (za kamarádem Pechym). Je super moci vidět, jak vystavují, slyšet jejich zážitky, zkušenosti. A Essen rozhodně zážitek je. Navrch jsem měla ve čtvrtek večer schůzku s Beou Wu – naší spojkou z Oink Games. Leccos jsme vyšpekulovaly, domluvily, brzy se všechno dovíte standardními kanály (socky, 4letter a tak). A samože jsem si udělala i pár fotek – na první je Bea, na druhé autor Ponorkya spoluautor většiny oinkovek Jun Sasaki. Vyfotit se s ním bylo jako fotit se s Belmondem. Což jsem nezapomněla říct i nahlas, takže slavný designér se mě možná trochu bál. Je to na té fotce vidět? Snad ne!

Oink Games měli nádherný stánek, vévodila mu obří Ponorka pod stropem, kterou tu měli na oslavu 10. výročí Ponorky a obří verze hry byla i na jednom ze stolů. Proč samá Ponorka? Hra slaví 10 let na trhu a 300 000 prodaných kusů. A tak letos oinkové vydali a do Essenu poprvé přivezli výroční verzi Ponorky zvanou Boost, kterou v češtině vydáme jako Rychlou Ponorku. Má nové komponenty i nová pravidla, ale to už jsme psali posledně. Už je v tisku a kompletně v češtině bude na přelomu roku – už jste si ji předobjednali? 

Zahráli jsme si obě novinky od Oink Games – Moving Wild a Souvenirs from Venice. Moving Wild má popisky na kartách, a proto hra nepůjde pololokalizovat, ale Suvenýry z Benátek už posíláme překladateli. Ty se mi moc líbily. Koneckonců v Benátkách jsme s Martinem byli kdysi na líbánkách. Suvenýry z Benátek jsou tak trochu jako kombinace Ponorky a Troiky (obě patří k našim oblíbeným hrám). Jezdíte na gondole, sbíráte suvenýry a musíte se včas dostat na letiště, abyste stihli odletět. Kdo neodletí včas, nemá nic. 

A co jsem v Essenu nakoupila? Příště si musím koupit i Simillo Essen, každej rok je jiný a jsou v něm karty s nejrůznějšími deskoherními novinkami. 

Suvenýry z Benátek pro nás, překladatele a kamaráda Dana Šáchu, milovníka Japonska, který nám kdysi přivezl z Japonska právě Ponorku a my se do Oink Games zamilovali. Moving Wild s promokartami pro nás a Dana. Speciální krabičku na dvě oinkovky, minikrabičky, co se vejdou do krabičky s hrou, a dají se do ní dávat různé herní komponenty nebo házet kostky. Rozšiřující třetí kostku do Ponorky, která se na evropském trhu jinak nedá koupit stejně jako jiný merč a maličkosti. Designérské deníky k Cirkusu a Ponorce, ty budeme překládat do češtiny, vypadají suprově a moc se těšíme, jak se s vámi pak o ně podělíme. 

Pak jsem ještě hrála a dostala hru Dirt and Glory od Petra Vojtěcha a Petra Štefka (autoři Trablíků), kterou v angličtině vydávají Pink Troubadours a v češtině Mindok (česky se hra jmenuje Zběsilá jízda). Jsou v ní popisky na kartách, takže si pořídíme i českou verzi. Herním mechanismem je budování balíčku karet (tzv. deckbuilding) a je to prima hra. Zejména chlapce bude bavit – nechybí v ní auta, vůně benzínu a boj o vodu v lehce postapo světě. 

Vezla jsem domů i hru Galileo Galilei (jedné paní, která o hru moc prosila na facebooku), to byla skutečná hitovka celého Essenu a po prvním dni byla skoro vyprodaná. Nový autor Tomáš Holek je vycházející hvězda a na veletrhu měl hned tři různé hry u tří různých vydavatelů. Galilea u Troubadourů, Čajovou zahradu u Albi a Seti u CGE. A na všechny tři se stály dlouhatánské fronty.

Doporučuju mrknout i na výborný rozhovor s Tomášem, kterého zpovídal Petr Vojtěch (spoluautor naší hry Dorty jsou vrženy). Hehe, kluci u povídání celou dobu hráli naše Talismany. 

Na veletrhu natáčel Ondra Poštulka pro podcast Problém prvního hráče (znáte, posloucháte?) a na chvíli vrazil mikrák do ruky i mně. Brzy na to někde asi narazíte. 

No, prostě v Essenu byla sranda. Chvilkami jsme se smíchy totálně popadali za břicho – vyrazit s Myšáky byla skvělá volba, protože jsou to dokonalí parťáci do pohody i nepohody. S ničím nemají problém.

Však někdy dorazte na některé ze středečních veřejných hraní do jejich obchodu v pražských Modřanech (pokud to nemáte přes půl republiky, samože) a zjistíte to sami. 

První den byl sakra náročný – a to nás čekal ještě jeden. Večer jsme dorazili do hostelu a druhý den ráno zase vyrazili na veletrh. Všechny bágly znovu s sebou, znovu je uložit do úschovny v hale číslo 7. A znovu naťapat tisíce kroků – v pátek jich nakonec bylo „jen“ 12 tisíc. Asi nám chyběla ta ranní procházka lesem pro snídani.

Pátek utekl jako voda (zase jsme hodně hráli, hodně se potkávali a hodně se smáli) a najednou byl večer – čekal nás odjezd domů, trochu se ve vlastní posteli dospat, nabrat síly a sepsat tohle veledílo. A navrch probrat 250 fotek a videí a připravit i tenhle essenský videoreport. Spíš pocitovka, informace máte v písmenkách v našem sáhodlouhém traktátu.

Zhodnocení cesty autobusem

A ještě pár slov k cestě autobusem. Tam to šlo, zpátky to byl děs, protože jsme odjížděli až okolo jednácté večer, zatímco veletrh skončil už v sedm. Naivně jsme si naplánovali večeři, pivo, pohodu v nějaké roztomilé restauraci. Jenže! Místo toho jsme se museli s bágly proplést příšernými frontami v metru, narvaným metrem dojet na hlavák a tam snad hodinu hledat fajn místo na dláboš.

Naše požadavky na hospodu nebyly velké – jídlo a záchod. Ale ať jsme hledali, jak jsme hledali, nic takového jsme nenašli. Oni tam nemají záchody ani v mekáči!

Navíc všude fronty. A jíst a pít, když to nemůžete vyklopit, to se nám nechtělo.

Příště asi zkusím letadlo. Nebo jet znovu autem. 

Nakonec jediný hajzl, který jsem v Essenu mimo výstaviště potkala, byl placený a na nádraží. A zatímco jsem čekala na Myšáky, zrovna tam zatýkali zfetovanou 30kilovou holku, se kterou mělo práci šest policajtů. Kolem skákali a radostně tleskali další feťáci, prostituti a podobné existence, byli nadšení, že mají divadlo. Popravdě, tohle už moc prožívat nechci – ulevilo se mi, až když jsme se nalodili do Flixbusu a vyrazili domů (navrch tam byl ajnclík!). 

POSLEDNÍ RADA SAMA SOBĚ: Nejspíš je dobré si kromě ubytka, parkingu, dopravy a lístků hodně dopředu i zarezervovat nějakou restauraci se záchodem. Jenže jak se to online dá ověřit a zajistit? 

Každopádně – domů jsem si dovezla hlavně krásné vzpomínky na celý veletrh, jehož druhou návštěvu jsem si mnohem víc užila. Už teď jsem zvědavá na tu třetí – tak co, potkáme se na tam? Příští rok se Essen Spiel bude konat od 23. října – do 26. října 2025.